Nechat děti zavřené ve svých domovech pracovat je forma otroctví

Případ CN a V. proti Francii z 11. října 2012 se týká dvou sester z Burundi, které přicestovaly do Francie v roce 1995 a byly svěřeny členovi jejich nejbližší rodiny, jelikož byly v době událostí nezletilé. Hostitelská rodina je hned po příjezdu ubytovala ve sklepě domu a nutila je starat se o všechny domácí a domácí práce a chovala se k nim neuctivě. Zalarmované sociální služby provedly vyšetřování jejich případu a pár, který je přivedl do otroctví, byl v roce 2007 odsouzen trestním soudem v Nantes. Odvolací soud ve Versailles však manžela zprostil viny a manželku odsoudil k trestní pokutě ve výši 1500 eur a k zaplacení symbolického 1 eura obětem jako náhradu škody a úroku z odškodnění za morální újmu. Po zamítnutí kasačního opravného prostředku se žalobci obrátili na Evropský soud. Především poznamenává, že to byl v podstatě první žadatel, který neměl žádnou školní docházku, který byl nucen neúnavně pracovat a vykonávat nejrůznější domácí práce ; druhá vzdělaná pomáhala sestře jen občas. Je tedy třeba poznamenat, že pouze první žadatel si může stěžovat podle článku 4 Úmluvy. Soud poznamenává, že „ servitude představuje zvláštní kvalifikaci nucené nebo povinné práce nebo jinými slovy nucené nebo povinné práce“ 136bad5cf58d_“. V tomto případě je základním prvkem, který odlišuje nevolnictví od nucené nebo povinné práce ve smyslu článku 4 Úmluvy, pocit obětí, že jejich stav je neměnný a že se situace pravděpodobně nezmění. V tomto ohledu postačí, že tento pocit je založen na objektivních prvcích vzbuzených nebo udržovaných pachateli činů “. Vzhledem k tomu, že se první stěžovatelka domnívala, že je závislá na své hostitelské rodině a obává se, že bude poslána zpět do své země, pokud je neuposlechne, je třeba dojít k závěru, že byla držena v nevolnictví. Odpůrce měl na jedné straně pozitivní povinnost účinně prošetřit skutečnosti a na druhé straně potrestat osoby odpovědné za tyto činy. Došlo tak k porušení článku 4 Úmluvy.

Případ CN proti Rauyame-Uni ze dne 13. října 2013 podala ugandská žena, která přijela do Spojeného království v roce 2002 s pomocí svého bratrance, který jí poskytl falešné doklady. Našla si práci u páru, který ji nutil pracovat ve dne v noci, a její mzda byla vyplácena zprostředkovateli, který jí tuto práci našel a který jí vyplácel procenta. Podala na policii stížnost na otroctví a nucené práce, ale případ byl zamítnut. Jelikož všechna její odvolání na vnitrostátní úrovni neuspěla, obrátila se stěžovatelka na Evropský soud s odvoláním na článek 4 Úmluvy. Soud zjistil, že britský zákon, který byl v té době v platnosti, neumožňoval přímo trestat nevolnictví nebo otroctví, ale spíše související trestné činy. Vzhledem k tomu, že neexistuje zákon, který by nevolnictví a otroctví považoval za trestný čin, nebyla stěžovatelovým tvrzením přikládána žádná váha. V souladu s tím došlo k porušení článku 4.